O motivácii, odvahe, nečakaných momentoch na cestách, ale aj o expedíciách mimo vyšľapaných chodníkov, si prečítate v rozhovore s Viktorkou Rys, českou cestovateľkou, ktorá sa venuje nízkonákladovému sólo pešiemu cestovaniu.

Kedy ste spoznali, že by ste chceli žiť takýto dobrodružný život?
Od doby, co pamatuju, mě to táhlo do přírody a chtěla jsem v přírodě žít. Hrála jsem si na Indiány nebo jsem si představovala, že žiju v pravěku. Jenže tam pořád bylo to, že jsem se nenarodila v indiánském kmeni ani neumím cestovat v čase a přesunout se do vysněného pravěku, takže se to pořád pohybovalo v rovině snů. Když jsem si v deseti letech přečetla Robinsona Crusoea, začalo se to pomalu lámat, protože možnost naučit se v divočině přežít a nějakou takovou divočinu někde najít, už se zdálo realističtější. A pak jsem dál objevovala dobrodružné knihy, nejvíc mě asi ovlivnil Ernest Thompson Seton, jejichž hrdinové žili životem nekonečně vzdáleným od života dospělých, který jsem viděla kolem sebe.

A tehdy jsem se rozhodla, že prostě nechci žít ten život těch dospělých, co pořád dokola chodí do práce, kterou nemilujou nebo dokonce nesnáší, a kteří pořád řeší hromadu nepodstatných věcí, jako jestli je někde uklizeno nebo co má jejich dítě za známky ve škole. Takže jsem se rozhodla, že svůj život budu žít jako ti hrdinové dobrodružných knih.


Foto: Viktorka Rys

Taky jsem se zamilovala do atlasu světa, neskutečně mě bavilo si představovat, co na těch kterých místech v mapách je, a snila jsem dál. Až už to nakonec nešlo vydržet, ten rozkol mezi tím, co mi kdo říká, že je realistické a co já doopravdy chci. A taky mezi tím, co si já myslím, že bych měla dělat a jaká bych měla být a tím, co má smysl pro mě osobně a jaká jsem. Takže jsem od toho začala upouštět a osvobozovat se, a cítím se už hodně osvobozeně, ač ještě pořád se mám od čeho osvobozovat. A je to pro mě vzrušující proces.

Ktorá krajina alebo miesta vás prekvapili najväčšou ľudskosťou?
Lidskost mě asi nikde nepřekvapila, ani si nemyslím, že by lidé v některých zemích byli lidštější než jinde. Někde jsou na potulnou cizinku zvědavější, někde méně důvěřiví. Někde je součástí kultury jiná míra pohostinnosti. Spousta krajin je něčím specifická, ale zrovna lidskosti je podle mě méně tam, kde je méně lidí a více tam, kde jich je víc.


Foto: Viktorka Rys

Aký najkreatívnejší spôsob šetrenia ste objavili na cestách?
Na svůj první půlroční dálkový trek jsem vyrazila s úsporami jedno euro a pár centů na den. Mohla bych počkat do dalšího jara, vydělat si víc a vyrazit o rok později, ale nestálo mi to za to. Nevím, jestli to byl kreativní způsob šetření, bylo to hodně tvrdé, ale mít málo peněz k útratě byl určitě nejefektivnější způsob šetření financí. Když chodíte pěšky a spíte venku, potřebujete jen něco k jídlu. A to se dá často i jinak než za peníze. Nabídnout lidem na venkově pomoc s prací výměnou za jídlo, je hodně efektivní způsob, jak sobě i druhým navodit radostné pocity. Snad v každé vesnici se najdou lidé, kterým vaše práce pomůže a s nadšením na takový návrh přistoupí.

Objevovat, co se dá jíst v přírodě, mě taky hodně baví. Ledacos se dá najít i mimo přírodu, protože lidi toho hodně vyhazují, a podobně. Vlastně čím méně toho konám primárně pro peníze, tím bohatší se cítím, protože mám čas. Na půlroční cestě jsem nesrovnatelně bohatší než lidé na dvoutýdenní luxusní dovolené. Mám čas, který oni nemají. Ale vím taky, že nouze a finanční nedostatek nejsou žádná svoboda. Jen mi přijde, že naše společnost hodnotu peněz přeceňuje.

Foto: Viktorka Rys

Čo naozaj človek potrebuje? Ako a čo si zvyčajne balíte na cesty?
Když jde člověk do hor, stačí k pohodlnému přebývání kolem 5 kg věcí, které se vejdou do cca 40 L batohu. Potřebuju hlavně věci, které mi pomůžou neztratit tělesnou teplotu, takže oblečení a věci na pohodlné spaní jsou základ. Podrobně svou výbavu rozepisuju na svém webu www.ultraviktorka.net/vybaveni

Foto: Michal Glonek

Pomôžte nám vidieť našu vlastnú krajinu inými očami: čo máte najradšej na Slovensku?
Líbí se mi, jak je na Slovensku snadné stát se součástí nového kolektivu, i pokud jsem zrovna hiker trash. Přijde mi to snazší než v Česku, kde lidem trvá déle než se vám otevřou, pokud vás předem neznají. Když putujete sólo, je schopnost navázat vztahy s druhými z principu schopností přežití. A hlavně zdrojem zajímavých příběhů a někdy i dobrodružství. A úplně nejradši mám ty vaše hory.